Zpátky v čase

17. února 2015 v 18:42 | Patty |  No horse
Zmrzlé ruce, červené tváře a úsměv od ucha k uchu. Doma už všichni spí a já se venku válím ve sněhu a po asi pěti letech stavím sněhuláka. Někomu se to může zdát jako mrhání časem a energií, ale pro mě to má neskutečnou citovou hodnotu. Původní plán byl jen zajít ven se psy, pak se to zvrhlo ve zběsilou koulovačku se sestrou a nakonec jsem se rozhodla postavit sněhuláka. Ze začátku to byla spíše sranda, neměla jsem v plánu ho ani dokončit. Pak sestra odešla domů a já se rozhodla ho dostavět. Chtěla jsem jít dovnitř, protože jsem necítila ruce, frajerka jsem si nevzala rukavice, ale něco se ve mě vzepřelo. Ono vlastně to nebylo jen tak něco. Byla to vzpomínka. Vzpomínka na to, jak jsme před velmi dlouhou dobou, takhle stavěly sněhuláka každou zimu s mamkou a někdy i se sestrou. Neexistovalo, že by jsme měli zimu bez sněhuláka. A většinou museli být aspoň dva, abych byla spokojená. Vzpomněla jsem si na to, jak jsme chodili k sousedovi prosit o uhlí a někdy k sousedce, jestli by nám nedala jednu mrkev. Živě si vybavuju jak jsme se smály, když se nám nedařilo, aby sněhulák stál. Nebo jaký byl úkol hodný mistra, aby dal sněhulákovi do ruky metlu, protože se sníh drolil. Pak to ale jednu zimu všechno skončilo. Ne že by se řeklo: Už nebudeme stavět sněhuláka. Ale nikoho to ani nenapadlo. Zapomněli jsme. Zapomněli jsme na věc, která pro nás byla tolik dlouhých let samozřejmost. A nevzpomněli jsme si. Nejspíš je to vinou všech problémů, které se nám stihly nakupit. Ať už kolem koní, v práci a škole nebo v osobním životě. Ale říkám si. Je to dost dobrý důvod k tomu, aby jsme si nenašli hodinu čas na postavení sněhuláka? Myslím, že ne. Avšak i tak se to stalo. Jsem trochu moc přecitlivělá co se týče věcí tohoto rázu. Tím myslím v ohledu vzpomínání. Někdy možná i více než bych si přála. A lepší už to nebude. Abych se vrátila zpátky ke sněhuláku. Nakonec mé veledílo dopadlo tak, že vypadá jako by měl trojku v žíle, ale snaha se cení. A proto Vám radím, dodržujte své zvyky a tradice. Ono jednou až bude pozdě, budete litovat toho, že jste si neužili chvíle se svými blízkými.
Když už jsem u toho. Važte si rodičů, sakra. Stále častěji vídám, jak nějaké frajerky nadávají rodičům přímo do očí nebo na facebooku píší, statusy typu: ,,Nechápu jak můžu být jejich dítě, jsou to příšerní rodiče.", Už se těším až vypadnu z domu." apod. Také se často setkávám s tím, že děcka nechtějí s rodiči trávit čas. Dobře taky nemusím být s mamkou 24 hodin denně, ale když už chtějí s Vámi strávit jeden blbý víkend za půl roku, to jim nemůžete vyhovět? Pak budete litovat, že jste s nimi trávili tak málo času. A neříkejte že ne. Moc dobře všichni více, že ano. Kdyby nebylo rodičů, tak by jsme tady nebyli. Dávají nám zázemí, svůj čas, lásku a my jim máme nadávat? Kde to žijeme? Někteří by se měli opravdu zamyslet.
Tohle je ode mě vše. Nevím jestli má tenhle článek nějaký smysl, ale já to tu prostě musela napsat. Sice mi trvalo to sesmolit dobré 3 týdny, hlavně z důvodu mé účasti na LVK.

Moje veledílo. A to jsem původně chtěla udělat celou rodinku :)

A tady ještě fotka s mamčou na Pustevnách. Bez ní by jsem nikdy nebyla tam, kde jsem :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taťka Taťka | 17. února 2015 v 18:55 | Reagovat

Ptricie, to jsi napsala naprosto nádherně. I ten konec. Mám Tě rád. :-)

2 Taťka Taťka | 17. února 2015 v 18:56 | Reagovat

Mě vypadlo "a". Tak raději napíši "dcero moje". Ahoj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama