Jak to se mnou vlastně je

4. srpna 2014 v 23:05 | Patty
Tento článek věnuju tomu, abych se Vám pořádně představila, no spíše abych Vám představilo to, jak jsem se dostala ke koním a jak to se mnou od té doby bylo. Tak doufám, že si to všichni přečtete a hlavně chytrá slečna co psala, že nemám se svými koňmi vztah. Budu tu psát o jednotlivých koních. Co mě naučili, co já naučila je a podobné věci okolo. Pak udělám druhou část, kde bude napsáno hlavně o tom, jaké jsem prošla stáje.

Ke koním mě dostal můj děda. Opravdu moc mu za to děkuji. U koní jsem tím pádem odmala, stejně jako děda. Koně mě doprovázejí celý život.


První kůň v mém životě byla kobylka Ketyna. Na ní začalo mé jezdectví. Ovšem nebyla to zdaleka kobyla, kterou bych označila za nějak životního koně. Ale dala mi toho hodně. Jezdila jsem s ní především na lonži a jen v kroku a klusu. Občas jsem jí krokovala na volno. Byla to kobyla tvrdohlavá a když si usmyslela, že prostě nepůjde, tak prostě nepůjde. Prodala se tuším v roce 2007? Nebo 2006? Nějak tak. Tenkrát jsme se vracely s mamkou ze školky a ona mi řekla, že už Kety nemáme. Hodně mě to tehdy vzalo. ALe život jde dál. Momentálně nevím jak to ní je. byla na bazoši, ale jestli se prodala či ne, netuším. Určitě to ale hodlám zjistit.

Další koník, který mi vstoupil do života byl Lojza, vlastně pořád je. Na něm jsem začala poprvé pořádně jezdit bez lonže. Taky jsem se na něm učila skákat. Odehrály se z něj první větší pády a zranění. S ním jsem se vydala na první vyjížďky a absolvovala první plavená. To vše jen bez sedla, včetně toho jak jsem se učila skákat. Bohužel trpí, nyní už vážnou, lamintitidou všech čtyř kopyt, takže si teď už jen užívá na pastvinách a někdy si to akorát oživíme cirkusovými kousky nebo plavenám, které nadevše miluje a navíc mu dělá dobře na kopýtka.

Po té co se prodala Ketyna, k nám přicestovala Fora a její dcera beze jmnéna, kterou jsme nakonec pojmenovali Ketty. Forinku máme stejně jako Lojzíka dodnes. O ní můžu říct, že je to můj životní kůň a že lepšího koně už vážně nikdy nepotkám. Zde to co jsem o ni před nedávnem napsala, je lepší než to znovu líčit, protože tohle opravdu vystihuje to, co k ní cítím.
Kobyla co má ♥ na pravém místě :) Dneska jsem se zpětně dívala na to, co jsme spolu prožily. Na to jak jsem na ni poprvé sedla. To už je pěkně dávno. Na to jak jsem ji ze začátku neměla s Ketty ráda, protože vystřídaly starou Ketynku. Po čase jsem, ale poznala, že je to kobyla, kterou potkám jen jednou za život. Takový ten kůň co se rodí jednou za 100 let. To jakou se mnou měla trpělivost, když jsem se na ní učila skákat. Její nechápavé výrazy, když jsem na ni hodila western sedlo a učila ji, věci co jí byly jakožto drezuračce úplně cizí. A jak to všechno pochopila během hodiny a půl a nyní je zvládá i na ohlávce. Všechny pády, které mi uštědřila a které pro mě byly novou zkušeností a hnala mě touha to příště udělat lépe. První společná vyjížďka .. lekla se vysoké trávy :D Když jí nebylo nejlíp, vždycky vypadala tak nějak optimisticky, jako by věděla, že se z toho dostane. A vždycky se z toho dostala. Nebo když jsme se ji snažili dostat do přehrady. Půl hodinové přemlouvání než smočila jednu nohu a pak další hodina než jsme ji tam dostali celou. Ta beznaděj, když jsem ji učila znovu ustupovat a ona se místo toho chtěla vzpínat. Nakonec jsme to taky zvládly. Dnes opět mi potvrdila, že ona je opravdu ta nejlepší. Po půl roce jsem na ni sedla a ještě bez martingalu a ona chodila naprosto úžasně na otěži a hezky sbalená. Když přijela svatba a troubili, tak vůbec nejančila, jak to měla ve zvyku, ale chodila hezky, vůbec si toho nevšímala. A nakonec, když na ní jela nevěsta na obřad, tak ani nehla brvou, když na ni lezla a dávali jsme ji na zadek šaty a pak jak profesionálně dovezla nevěstu na místo. Když jsme si to jely projet jen my dvě, tak jančila kvůli kanálu a kablů, ale jak jsme šli na ,,ostro'', tak mě v tom nenechala a šla úplně v pohodě.
Forinko, jsi to nejlepší co mě (nás) v životě potkalo. Vzájemně jsme se učily a překonávaly spolu překážky, ať už ty ze dřeva, tak i ty životní. Jsi nenahraditelná a kobylka. Věřím že Ty se z tohohle ošemetného zdravotního stavu, s pomocí pana veterináře, zase dostaneš.
Myslete si co chcete, ale takového koně jak je ona, už nikdy v životě nepotkám a vlastně ani nechci. Chci, aby ona pro mě byla vždycky číslo jedna. Teď a navždy

Jinak co se týče práce s ní, tak jelikož už je to dvacátnice a ještě s alergií na prach a dušností, tak ji moc nepřetěžujeme. Sednu na ni jednou začas s westernem a na ohlávce a buď jsme v ohradě nebo se jedem na chvíli projet. Taky jsme překonali už úplně strach z přehrady, takže nyní už budeme chodit i plavit.

Co se týče Ketty, tak tu jsme prodali v roce 2009, někdy v lednu našemu známému, pak ji koupil kamarád a nakonec končila u kamarádky Terky. Ketty jsme prodali, protože jsme koupili Magica, ještě před tím než se s ní začalo pracovat. Byly jí necelé dva roky tuším. Po té co ji koupila Terka, byla Ketty ustájená u nás u baráku, kde je teď Magic a Citerka. Potom si ji Terka přestěhovala do Paskova a nakonec je teď ustájená u známého kousek od nás v Sedlištích.

Další je Timík. Malá rezavá koule chlupů. Tim je falabella, takže se s ním ani nicm moc nedělá. Sem tam s ním dělám něco ze země nebo cirkusové kousky. Pravým jmnénem je Dawe, ale říká se mu Tim. Vezli jsme ho v Toyotě v kufru z Ústí nad Labem.

Ještě před Timem k nám přijel Magic. Ho s hlavně lidi spojují se mnou, protože s ním pracuju nejvíce a mám ho doma déle než Citerku. Dostala jsem ho na Vnoce 2008 od babi a dědy. Obsedala jsem si ho sama. Když nepočítám to jak na něm 2x seděl známý, kterého vždycky hned sundal. První jízda na něm byla bez sedla. Obsedl se sice ve třech a půl letech, ale pořádně pracovat se s ním začalo až v pěti. Nyní jezdíme, nebo spíše se snažíme jezdit, na vyjížďky bez sedla a na ohlávce a také pracujeme s jízdou na nákrčáku. Mimo to skáčeme a nejspíše v září absolvujeme první společné závody za klub JK Cento.

No a posledním koněm byla Citerka. Nemáme ji ještě ani rok, ale za tu dobu co ji vlastním jsme udělaly pěkný kus práce. Když jsme ji koupily, tak jakmile se na ni sedlo, tak vyhazovala dokud jezdce nesundala. Po tom co jsme s ní pracovaly s kamarádkou ze země, se nám ji podařilo srovnat a nyní pracujeme na tom, aby nechodila jak jelen a na vyjížďkách se dala zastavit, protože když se rozběhne, tak je velmi náročné ji zastavit. Taky mám v plánu s ní pracovat i na ježdění na ohlávce, ale nejprve si s ní urovnám některé věci ještě s udidlem.

O Jantarovi napíšu článek zvlášť. Jak už jsem psala na Facebooku, musím si ještě vyjasnit, jak to s ním vlastně mám.

Je to takové zestručněné, ale snad se líbí. V další části budu psát spíše o sobě. O tom jak jsem postupovala v ježdění a tak.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 -Fidelis -Fidelis | Web | 26. srpna 2014 v 15:55 | Reagovat

Nádherný :-)
Já si tě teda taky nejvíc spojuju s Magicem, ale se všemi koníky ti to sluší :D  ;-)
To by byl můj sen...mít dědu nebo babičku, co má koně a už odmala mě vést k jezdectví...Já začínala jezdit v 8 pořádně, ale jinak od 3 let jsem se pravidelně vozila na ponících :D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama